Prožili jste v poslední době rozchod? Jste z toho smutní? Nejste v tom sami. Přečtěte si smsky a básně o rozchodu, kterými si prošlo už spousta, spousta z nás…
Znáte nebo jste vymysleli vlastní přání? A chcete se s ním podělit s ostatními? V tom případě neváhejte pomocí tohoto formuláře vložit vaše dílo!
Proč postoj lhostejný vůči mně zaujímáš
a obracíš se k mému čelu zády?
Píšeš jinému milostné romány,
ten netušíc,
že svazek nejdůležitějších pasáží vynecháš.
Vyvinula se z tebe osoba bezcitná,
konečně odhalilas pravou masku,
chladná, netečná, vládkyně ledová,
krom vlastních problémů neřešíš žádné,
nepomůžeš v největší nouzi osobě blízké,
v situaci zrádné.
Onen příběh skutečný sepíšu někdy já,
živ špatností dál nasáklou bibli,
později však nezapomeň počítat s pravdivou verzí.
Odejdi a nemysli na ideály minulých let,
vše je jinak, rozvětveno do několika pramenů,
v nichž skrývá se v tuto chvíli pouhý led.
Poslední polibek na listu sněhově bílém posíláš,
já dobou zbičovaný, vůči okolí netečný,
až tímto cárem papíru
i poslední hořící svíčky zhasínáš.
Pozvánka měla zdobným písmem nadepsanou obálku,
otevřel jsem ji s nadšením, nevěda,
co v sobě ukrývala.
Písmo bez jediné chybičky,
slova ve věty se řadily s ladností,
avšak já pročítal odstavec po odstavci
s čím dál větší těžkostí.
Přes pár měsíců již od osudného doručení,
je velmi těžké vzchopit se, postavit na nohy,
je velmi těžké přemýšlet nad tím,
co bylo a není.
Tam, kde jsme se tenkrát smáli,
na tom místě nestačila pouhá slova,
tam, kde tenkrát tvé vlasy ve větru vlály,
na tom místě chci tě spatřit znova.
Noci předešlé v cárech smutku trhané
pronásledují každým dnem štěstí mé,
pocity, jež nevyjádří pouhá slova,
zítra bych chtěl tě spatřit znova.
Jen bloudění plameny času,
bez tebe – pouť zbytečná,
jen bloudění nestálou cestou
a nádoba žití je celá – dočista prázdná.
K ránu to všecko světlo nutí mě vstát,
lidé křičí a nenechají mi chvíli klidu,
přitom vyrušují mě, zrovna se mi o tobě zdá,
andělé už nejspíš nedodrželi svého slibu.
Přes poledne mrzutá nálada zas,
chuť vyjít si ven nepřipadá v úvahu,
vyjít si do přírody a obdivovat krásy úvalu,
raději ne, jedině nutnost zapomenout a spát.
Doba plyne tempem pomalým,
tam, kde jsme si tenkrát povídali,
na tom místě ubíhal čas kvapem nebývalým.
Přítomnost tvá vydala na tisíc svazků pocitů,
od určité doby pouze jedna kapitola smutku
neustále se opakující.
Snad našla jsi aspoň ty onu šťastnou cestu lásky?
Tolik opěvované ideály a životní přesvědčení?
Pokud ano, gratuluji, již nemám další otázky.
Obracím nový list, začínám novou kapitolu,
vnímám zcela odlišné spektrum barev,
pokusím se změnit vše neb vzpomínky vymazat nemohu,
v nitru nezacelím pár nejbolestnějších jizev.
Začnu psát jiným perem,
pár stránek klidně vytrhnu,
své myšlenky a přesvědčení však změnit nemohu,
nikdy se nestanu dokonalým hercem.
Otevírám prázdnou knihu,
první, co mě napadne,
tam napíšu bez rozmyslu.
Chybíš mi…
Uzavírám kapitolu a spaluji dopisy současné i minulé,
píšu poslední větu bez věštby do let budoucích,
louky bez trávy a kopretin, bez vůní sladce matoucích,
jen kusy lysích hroud zeminy.
Pták vzletný cos kdysi v nás žil,
ta doba nebyla zas tak dávná,
sál nektar z květin, pil a pil,
zalknut ve vlastních tónech,
v rajské písni, jež linula se jak med.
Na vrcholky hor létal při slunce západu,
do údolí spouštěl se střemhlav – rychle dolů,
spouštěl se dolů při slunce východu,
na palouček, na ten palouček nikdy nezapomněl,
svou návštěvou jej potěšil – i v temnou dobu.
Sladké melodie, které šíří se pomálu vzduchem,
kdys plná zahrada zpěvu,
sladké melodie teď jen linoucí se žilami v proudech nestálých,
staré rány nezacelí se ani z poloviny,
šrámy na těle zůstanou, akorát se zjizvily.
Uzavírám kapitolu a strach mnou nemává,
vyrovnán už se svými chybami,
pták vzletný kdys v zahradě žil,
slaďoučký nektar pil a pil,
otevírám kapitolu novou,
již ne tak překrásnou.
Myšlenky ženu v zapomnění,
i krásné, kdys srdce mi hřály,
i smutné a bolestné, které ozývají se občas,
vše odsunout chci pod nejtlustší ledy.
Doby příjemné skrz časem plynoucí,
byly sic dlouhé a jasné – živoucí
a jako šťastný jsem vstával i chodil spát,
slova z mysli rojila se čistá,
musím se však nutit,
abych si osvěžil tuto života část.
Poslední týdny žiju jen přítomností,
zorný pohled na několik metrů vpřed,
vše ženu hluboko v zapomnění,
dobré i špatné smícháno v složitou hádanku, změť.
Musím se nutit,
abych vylovil hrstku pocitů z hlubin mysli,
zrovna vidím pouze špatné,
sic smícháno s několika střepy naděje,
která nesměle problikuje, však rychle se ztrácí,
ženu vše v zapomnění.
Člověk v osamocení se ránem potácí,
kolem oběda, kdy zvony na věži burácí,
béře se už se známým prosíkem nedělním,
dožaduje se pozornosti bývalých přítelkyň.
Ti, co nekonečně milovali,
odvál je čas v dál,
ti, co navždy věrnost slibovali,
teď s osobou jinačí tančí
a tomu stínu původnímu
čas se vysmál.
Karty nechť jsou nahodile rozdány
a souvislosti o milující bytosti včas zapomenuty,
začíná nerovná hra,
kde pravidla jsou už dávno uzavřeny
a kostky v hrsti řádně promíchány.
Lidské osudy napospas hře o žetony,
bonusové symboly tolerovány,
láska jedné vlídné osobě věnovaná,
milenka s pocity nezákonnými,
slavná světaznalá!
Ti, co nebetyčně milují,
šachovnice pod nimi už praská,
políčka bílá v černá se slívají.
Ti, co zůstávají prozatím věrní,
teď osoba po dalším karetním rozdání je svádí,
s původní sestavou ve hře neprorazí?