SMS a básně k rozchodu
Prožili jste v poslední době rozchod? Jste z toho smutní? Nejste v tom sami. Přečtěte si smsky a básně o rozchodu, kterými si prošlo už spousta, spousta z nás…
Prožili jste v poslední době rozchod? Jste z toho smutní? Nejste v tom sami. Přečtěte si smsky a básně o rozchodu, kterými si prošlo už spousta, spousta z nás…
Bezstarostné doby jsme zažívali, má lásko,
teplé večery jsem cítil v kostech,
sladký vánek oddaloval spánek,
v těch časech jsem jej ani nepotřeboval,
snažil jsem se využívat každičký moment a být čilý,
vždyť jsme tenkrát šťastní byli.
Seděli jsme na louce celé podvečery,
večer jsme se milovali při západu Slunce,
milovali jsme jeden druhého, jako nikoho kdy předtím,
kam se všechno podělo, kdo nám plány spálil.
Zažíval jsem bezstarostné období,
plné štěstí a lásky k Tobě,
vnímal jsem jen dobré.
Něco rozlomilo svazek nevinný,
nemůžu za neúspěch jen já, nikdo není bez viny.
Ach, rád vzpomínám na teplé večery,
přejížděl jsem po tvých krásných dlouhých vlasech havraních jako bez dechu,
nepotřeboval jsem nic, žádné peníze, kamarády, ani útěchu,
chtěl jsem jen tebe, lásku mou jedinou.
Vidím nás jako dnes, na louce před bouří,
utíkali jsme se schovat do nejbližšího přístřeší,
milovali jsme se, stejně vášnivě jako poprvé,
vždy byly prožitky jiné, krásné a procítěné.
Ach krásný, krásný byly večery a procházky ulicemi,
dívali jsme se na sebe, jako bychom se poprvé uviděli,
stále tolik zájmu, a letmé doteky,
ano, tenkrát jsem poznal, co je láska, navěky.
Mé srdce pláče a hledá úniku,
hory smutku sílí, oči pro pláč to jistí.
Nemůžu přehlížet zlé karty osudu, nikdy se nepovede, co já chci.
Prosím o pomoc, obracím se o pomoc k mému nitru.
Listí na podzim padá z nádherných stromů,
ztrácejí tím svůj smysl?
Kdepak, na jaře zas listí vyroste, strom nabude své tehdejší krásy,
je to s lidmi stejné?
Je podzim a zima jen přechodník mezi zlem a dobrem?
Co je dobro a co zlo, jak rozlišovat všechno kolem?
Chtěl jsem být šťastný a veselý,
bohužel jen oči pro pláč mi zbyly.
Chodil jsem pod tvými okny, vysedával hodiny,
sledoval jak stíny tmy a mlhy rozráží pocity viny,
byl jsem přesvědčen, že něco se změní,
nemůžu být přece stále nešťastný,
vždyť listí na stromech je toho důkazem.
Občas jsem zahlédl tvou tvář v odrazu okna,
byla jsi však vzdálená a chladná,
úplně jiná, než jakou jsem tě znal,
dokonalá žena, půvabná a něžná.
Copak se stalo, kdo nám plány zkřížil,
seděli jsme kdysi, a povídali snad celé věky,
u okna, ano, u tvého okna a dívali se z něj na ulici,
na tváře tolika uspěchaných smutných lidí,
bylo nám jich líto, přáli jsme si, ať zpomalí.
Teď však i po mě chceš,
abych zpomalil, lépe řečeno zastavil.
Nemáš mě již ráda,
někomu jinému do klína padáš.
Čekám, že stane se zázrak,
listí přece z jara zase vyrůstá,
ale láska ráda z ničeho nic uvadá,
v zimě i v létě,
bez ní nemůžu být nikdy šťastný.
Ležím v posteli z rána s očima zavřenýma,
procházím myšlenku po myšlence,
třídím a promítám znova a znova situace,
ve kterých jsme byli spolu, kde nikdy vzpomínka neklopýtla.
Lidská fantazie dokáže být nekonečná,
desetitisíce scénářů je možných,
mě zdá se však v těchto dnech,
že náladu kazí smutek, i v časech vánočních.
Vstávám, sedím, rozhlížím se, ale tebe nenalézám.
Nedokážeš si představit, jak moc mi chybí láska a útěcha.
Snažím se zapomenout, však stále všude vidím tě, srdce mi praská.
Předvánoční čas nadešel, lidi jsou prý šťastní,
já se tak necítím, necítím štěstí ani radost.
Vánoční období přináší mi smutek a starost.
Dočkal jsem se smíření s celou situací?
Těžkou dobu jsem prožíval, mí přátelé,
nevěděl jsem, z které do které,
zda mě miluje či nemiluje, jestli stojí za všechno trápení.
Včera osudný byl den,
venku nevlídno, nechtělo se mi vůbec ven,
jako kdybych tušil, že ke mně přijde její zpráva,
dozvěděl jsem se v ní, že jiného má ráda.
Po zasněžené pěšince kráčím, mrzne mi dech, ale srdce taje,
je mi věru krásně, cítím se svěže a mladě,
líbí se mi všechny podoby přírody a lidí,
očima sleduji přenádherné dění.
Kde radost taková ve mně se bere,
vždyť bych měl naříkat,
zůstal jsem sám, občas to vypadá se mnou bledě,
ale zůstala špetka naděje.
Třeba máme život těžký,
třeba náš úděl na světě není lehký,
nestojí však za to, bojovat za lepší zítřky?
Zůstal jsem zcela sám?
Tím to asi bude, proto vidím stíny všude.
Vzácné myšlenky do mě vstupují,
ale okamžitě odchází.
Já přemýšlel jsem o tobě a ptám se tě,
odkud vše pěkné pochází?
Ještě naposledy mi vyprávěj.
Vyprávěj mi o sobě a tvém domově.
O rodině, snech a cílech,
vše chci slyšet, já vím, že nejsem jen snílek.
Existuje pár typů lidí na planetě.
Hodní, zlí, pěkní, oškliví.
Nejhorší však je, když člověka nikdo nepotřebuje, nemiluje.
Nikomu nechybí, nikdo jej nepodpoří.
Když snažila jsem si vybavit pěkné zážitky
a že jich bylo dost,
vždy je přebily zkušenosti špatné,
protože nikdy jsi mi nepomohl, byls jak cizí.
Loučím se s tebou, nevím, jestli zoufat nebo se smát, litovat,
potkali jsme se prostě v nevhodné době,
v nevhodné chvíli.
Já chtěla se pokusit o pěkný vztah,
ale jen trápení a smutek se mi do hlavy vlily.
Mlč a už nic neříkej, bylo toho dost,
nesnaž se nic vysvětlovat,
já na minutku ohřála se ve tvém životě,
vyčerpána a bez podpory odcházím a doufám,
že sejdeme se někdy v jiné době, v jiném světě.
Třpytivě žluté sluneční paprsky letí oblohou,
mě zabodávají se do kůže, do tváře,
všechno světlo vstřebat nezvládám.
Mám čím dál větší pocit,
že problémy vyvstávají neustále
a sami řešit se nemohou,
čekám dlouhé dny, týdny, měsíce,
ale příležitosti utíkají, někdo cizí mě ovládá.
Životem proplouvám, potápím se,
ale nenacházím záchranný břeh,
tím břehem mohla jsi být ty,
jenže plavala jsi na opačnou stranu
a sama vylezla do nejvyšších střech.
Řekla jsi jen sbohem,
sbohem naší společné plavbě životem,
myslíš si, že i sama máš dost síly,
už se mnou nepočítáš a plaveš dál,
daleko od mé zoufalé šmouhy.
Však nezastavuj se a plav dál,
já si marně maloval společný svět,
nezastavuj se ani na okamžik,
už nejsme ten dokonalý pár,
nedostaneme se nikdy na společný břeh.
Stále čekám na odpověď,
přemýšlím a hledám důvod,
něco muselo se stát, zbořil se můj starý dobrý svět,
jedu vlakem, životem, dívám se z okna,
ale marně čekám slavnostní průvod.
Jen stále nové otázky mi vyvstávají v hlavě,
jak se to mohlo stát,
vše bylo krásně poskládané, prožité a vášnivé,
a nakonec vše zbytečné!
Podívej se mě naposledy do očí,
snaž se vysvětlit, snaž se mě přesvědčit,
že spolu už nemůžeme být.
V prázdné hlavě zní bláznův orchestr,
vysoké tóny střídají ve vteřině nízké,
jako jehly s jedem se vsouvají do myšlenek,
vše se zdá být tragédie.
Prodírám se klestím v domnění,
že dojdu na okraj, do schůdných cest,
čím víc se blíží cíl, tím víc překážek do cesty padá,
život je nepředvídatelná lest.
Dny utíkají pomalu, na přemýšlení je dost času,
již týden uběhl od toho dne,
kdy mě opustila má nádherná jediná víla,
chybí mi hebkost jejich vlasů.
Myšlenky se rozležely a ty pěkné utekly,
zbyla po nich díra
a taky doteky temnoty,
usadily se mi navždy v paměti.
Stále však neznám pravý důvod,
proč jsi mě opustila,
já choval se k tobě, jak nejlépe jsem uměl,
teď vidím, že jen snaha nestačila.
Zažily jsme spolu hodně,
nic to pro tebe neznamenalo?
Opustila jsi mě v nevhodné době,
ani na chvíli jsi nepřemýšlela o jiné volbě?
Ještě před měsícem kreslil jsem zamilované obrazce,
teď kreslím temnou barvou,
nechápu a nepochopím asi nikdy,
jak jsi mohla dát přednost kariéře,
nežli životu se mnou.
Nikdy jsi mě nemilovala, to vím jistě,
nehledě na naše souznění, společné názory a cíle.